Alpy 2007

Vítejte na webu věnovaném našemu krátkém výletu do Alp v srpnu 2007. Tato stránka má dvě části: kromě zápisu, který následuje, můžete shlédnout též fotogalerii. Podívejte se také na trasu pochodu.

Intro

Mapka RakouskaMyšlenka trochu se projít po rakouských horách v našem původním družinovém složení čekala na svou realizaci zhruba rok, přesněji od srpna 2006, kdy Vrápenec s Vendy podnikali výlet do Alp, ale kdy již bylo pozdě plánovat cokoliv širšího. Letos jsme se snažili dohodnout vše včas. Účast nakonec dopadla trochu jinak, než bylo zamýšleno, ale i tak se akce vydařila a na týden v rakouských a německých Alpách máme já (Ahalbert), Zuzi, Vrápenec i Vendy jistě krásné vzpomínky.

Na první schůzce koncem dubna to ještě vypadalo, že bychom mohli jet v osmi lidech (Aha, Vráp, Hroch, Křeček + naše drahé slečny, omluvil se Sporýš), a to koncem srpna, situaci komplikoval Hrochův výlet do Norska. Dále nebylo zcela jasné, zda Alpy skutečně pokoušet. Náš výlet měl být o něco méně náročný než běžné oddílové puťáky, spíše než divoký východ nás lákal (ani ne tak divoký) západ, na druhou stranu naplánovat v Rakousku trasu bez žebříků, řetězů nebo alespoň bez značného převýšení není věc jednoduchá. Slovensko jsme po čase zavrhli, přeci jen Alpy jsou Alpy; kromě Vrápence, který už je málem na toto pohoří expert, tam nikdo z nás v létě ještě nebyl.

Nakonec byly tedy, po průzkumu cen dopravy a dohodnutí účasti, koupeny čtyři lístky autobusem do Salzburgu (zpáteční lístek 882 Kč na osobu, což je v porovnání např. s vlakem neuvěřitelná cena), velkou neznámou zůstávala jen vlastní trasa pochodu, a to prakticky až do prvního dne puťáku, i když vlastně v průběhu celé akce byla trasa předmětem neustálých korekcí vlivem počasí, množství turistů, polohy hvězd a našich aktuálních dispozic. Stany, vařiče i jídelníček jsme měli po dvojicích.

Pátek 24. & sobota 25. srpna

Prohlížet fotky z tohoto dne. Jít na další den nebo začátek stránky

Autobus akciové společnosti Tourbus z Brna do Turína odjížděl z Florence v pátek 24. srpna ve skvělý čas 22:15, což umožňovalo strávit den sháněním věcí a večer balením a poněkud snižovalo riziko dobíhání (aspoň já jsem to ocenil, i když ono to metro v deset večer taky nejezdí úplně často...). Vrápenec po zkušenosti z cesty na červencový puťák starých kořenů do Innsbrucku navrhl dřívější sraz a včas zabral místa v poslední řadě, kde jedině se dalo jakž takž vyspat – sedačky nebyly sklápěcí.

I tak noc za moc nestála, zvláště hledání zapomenuté občanky v batohu (že...) a čekání na počítačovou kontrolu dokladů všech 40 cestujících na Dolním Dvořišti v 1:30 ráno. Zlatý Schengen (později jsme tento systém volného pohybu osob – a jídla – několikrát ocenili). Naštěstí to neprobíhalo jak na slovensko-maďarských hranicích, kde se celníci nechávají uplácet celými kartony cigaret – nechte si vyprávět nebo promítnout od Kuleho. Na druhou stranu si říkám, co bychom za to dali před nějakými dvaceti lety.My se dnes jenom sebereme a jedem, není to skvělé? Na těch 10 kilo (u)heráku, co jsme měli v batohu, naštěstí nepřišli, uff.

Rakouští celníci nás už nechali být (asi spali), takže další cesta probíhala nerušeně až do 4:00 ráno, kdy jsme byli rozespalí vysazeni ve tmě uprostřed zaplivané ulice hned za salzburským hlavním vlakovým nádražím. Byla tma a zima. Vyvstala otázka, co „s načatým večerem“. V 9 hodin jsme měli na nádraží rande s Vrápencovými rodiči, kteří se ten den vraceli z dovolené. Slíbili nám mapy a nějaké tipy pro naší cestu, o které jsme stále nevěděli více než to, že bude končit ve čtvrtek ve 23:10 opět zde v Salzburgu. Najít někde místo na stan a trochu dohnat spánkový deficit by bylo ideální, ale bez mapy města jsme neměli páru, kudy kam. Procházeli jsme tedy poněkud zmatečně skrz naskrz nádraží. Přes ty ohromné batohy na zádech jsme vypadali ještě celkem slušně, návrat bude už horší. Nádraží svou vůní a celkovou atmosférou poněkud připomínalo pražský Hlavák, takže jsem se cítil téměř jako doma. Nechyběli ani cikáni spící pěkně na hromádce (škoda, byl to jinak celkem hezký flek) nedaleko úschovny zavazadel. V té jsme to také zapíchli a změnili plán. Jako správně šetřiví Češi jsme nacpali veškerou bagáž do jediné kovové schránky (viz foto), složili se na 3.50 € a takto nalehko, pouze se snídaní a v teplých mikinách, jsme vyrazili do města.

Bylo to jednoznačně nejlepší řešení. Ospalost už jsme překonali a ranní procházka městem rozhodně nebyla k zahození. Přešli jsme Salzach (široká řeka se světle kalnou vodou a rychlým proudem, který při povodni ještě značně zdivočí) a pokračovali po nábřeží směrem k historickému centru. Začalo svítat, vzduch byl svěží, byť ne nejteplejší. Naskytl se nám pohled na několik hradů, z nichž jsme po čase identifikovali ten správný, po kterém se město jmenuje tak, jak se jmenuje, a také na kopce jednotlivě vyrůstající zprostřed města, z nichž největší – Kapucinenberg – měl být původně naším nouzovým dospávacím tábořištěm (to jsme ale nevěděli, že je z naší strany tvořen cca 80 metrů vysokým skalním útesem). No, byla by to určitě skvělá noc. Naštěstí jsme dali přednost prohlídce Salzburgu, který se postupně probouzel do krásného srpnového dne.

Minuli jsme zajímavou moderní pěší lávku postavenou jaksi nakřivo do oblouku s jediným pilířem. Ponořili jsme se do centra, tvořeného úzkými liduprázdnými ulicemi a echt rakouskými klasicistními baráky. Každý z nich měl v přízemí luxusní obchod nebo alespoň kavárnu, z nichž některé již hostily místní usedlíky ranní kávou. Navštívili jsme liduprázdnou salzburskou katedrálu sv. Ruperta, barokní stavbu ze 17. století neuvěřitelných rozměrů (142 m dlohá a 33 m vysoká) s nejméně čtyřmi varhanami. Lanovka na hrad byla zavřená a šplhat tam se nikomu nechtělo. Nasnídali jsme se jako správní bezdomovci na lavičce na náměstí za chrámem, kde nás příjemně prohřívalo vycházející sluníčko. V 7 hodin celé město ohlušoval mohutný tlukot snad všech zvonů, co jich v Salzburgu je. Ale válečný poplach to asi nebyl, protože nikdo z obyvatel nepropadal panice. Zřejmě jsou už zvyklí. Nicméně já bych se v sobotu v 7 ráno takhle budit asi nenechal.

Na nádraží jsme se s Votápkovými sešli již v osm, šli jsme oklikou přes právě začínající trh, kde se dala sehnat houska za 0.30 € (zvláštní, myslel jsem, že pečivo mají dražší). Nacházeli jsme se v dobrém východisku pro krátké cesty autobusem nebo vlakem, takže stačilo akorát zabodnout prst do mapy. Z pohledu do map, kterých jsme měli k dispozici mnoho, však nikdo nebyl moudrý. Nakonec padla volba na krátký hřeben „Lattengebirge“ v německé části Alp, průchod Národním parkem Berchtesgaden, přechod hranice a v Rakousku pak návštěva jezera Dießbach (nebylo to tak úplně jezero, ale o tom později) a sestup do Weißbach bei Lofer, odkud jsme očekávali spoj zpět do Salzburgu. Plán zahrnoval i několik ambiciózních pasáží – výstupy na vrcholky, přechody sedel a hřebenů -, ze kterých jsme museli, jak již bylo zmíněno, postupně slevovat, ale základní kostra byla dodržena a zážitky z pochodu (případně posedu nebo i pojezdu) skvělé.

Vrápenec dostal od rodičů lžíci, já a Zuzi jsme si půjčili hůlky (ne na jídlo, ale na chození:-) V nádražní hale mají zvláštní poklady označené „DB“, kde se kupují lístky při cestě do Německa, jehož hranice je od Salzburgu vzdálena, co by kamenem dohodil. Jinak tu člověk přechod hranice nijak nepocítí. Prý se na obou stranách hranice mluví i stejnou němčinou. Lístek na cca 20kilometrovou jízdu nás přišel na 4.80 € každého. První vlak nám ujel (asi jsme vypadli ze cviku), takže jsme si s vypůjčeným „trolley“ na zavazadla, jaké mají vždycky na letištích, udělali menší piknik na Südtiroler Platz před nádražím. V 10:42 už jsme seděli ve správném spoji, jednalo se o luxusní osobní vlak, o jakých si v Česku můžeme zatím nechat zdát. Zuzi a Vendy se uvelebily v sedačkách, obklopeny hromadou batohů, jež uváděly v úžas německé a japonské turisty, zatímco my s Vrápencem jsme chvíli koukali prosklenými dveřmi do kabiny strojvedoucího. Ten nás po chvíli dokonce pozval dovnitř. Byli jsme z toho u vytržení, řídicí panel měl nadupaný elektronikou a před sebou nádherný výhled na vinoucí se trať a ostré skalní vrcholky nad ní. Vrápenec s řidičem i trochu zakonverzoval, ale radši jsme si hlídali, abychom v samém zápalu nepřejeli výstupní stanici, jíž nebylo nic jiného než městečko Bad Reichenhall. Nejdřív jsem nevěděl, proč je mi to jméno tolik povědomé, pak mi došlo, že je to sídlo známé „továrny na sůl“ (sůl se tu ze slanovodních nádrží prý těžila už v pravěku).

Bad Reichenhall je luxusní lázeňské město plné německých důchodců, s upravenými trávníky, čistými ulicemi a hustým automobilovým provozem. Sluníčko se už vyhouplo značně vysoko a bylo jasné, že prožijeme žhavý letní den. Opustili jsme nádraží a vyrazili do ulic. Pod těžkými batohy se však nešlo nejlépe a navíc jsme ztratili směr, takže jsme se z města vymotali až po notné době. Představa výstupu na vysoké hory, tyčící se nad našimi hlavami, nám na únavě spíše přidávala. Naše situace však nebyla ani zdaleka beznadějná. Lákadlem dne byla totiž visutá lanovka, jež ze stanice na kraji města dopravuje turisty do výšky kolem 1600 m.n.m., přímo do náruče krásné alpské přírody. O tom, jestli se máme spolu s ostatními turisty místo aktivního výstupu do hor nechat „zbaběle“ vyvézt, ještě povedeme diskusi. Zatím jsme na dolní stanici zjistili časy odjezu a ceny (10 € na os.) a vypravili se proti proudu řeky k místní přehradě, kde jsme plánovali odpočinek a nějaké koupání.

Cesta vedla podél břehu, klidnou modrozelenou hladinu jezera čeřily jen drobné vlnky. Z druhé strany se zvedal strmý a zalesněný svah. Hezké místo k odpočinku však ne a nepřicházet. Byli jsme už strašně vytuhlí, a tak jsme vzali za vděk lavičkou u cesty, kde se ovšem nedalo spát. Nakonec jsme se obešli i bez toho koupání. Oběd, který jsme následně vytáhli, naprosto fascinoval kolemjdoucí dobře oblečené bavorské turisty s nordickými hůlkami, kteří kolem nás nepřetržitě korzovali a pro něž znamenala stezka podél „jezera“ příjemně strávené odpoledne po obědě v jednom z okolních luxusních hotelů. Zuzi zkoušela, co vydržela její v Praze zakoupená čtvrtka Šumavy, zatímco Vrápenec s Vendy pronikali do tajů jakéhosi slunečnicového chleba (komprimovaného na 1/3 původního objemu). Byli jsme takovou místní malou atrakcí. Proč jsme si nezašli na pořádný wiener Schnitzel do nedaleké zahradní restaurace? Taky nevím. Asi nám nebyla dost nóbl nebo co.

Na přetřes přišel náš další program. Vozit se s ostatními turisty lanovkou se nám zdálo na jednu stranu trochu měkké, ale těžká bagáž, vedro a pokročilá denní doba (16 hod.) hovořily pro. Přece nemůžeme na tom puťáku pořád někam chodit. Drásat se do kopce a vůbec. Ale 10 € se nám přeci jen nezdálo moc;-) a tak jsme vyrazili. Hrozilo totiž nebezpečí, že s postupujícím odpolednem na lavičce naprosto vytuhneme, a nocovat nouzově někde v civilizovaném údolí skutečně nebylo v našem plánu. Nakonec to byl náš největší výdaj za celý puťák.

Lanovka na Predigtshuhl je prý nejstarší kabinová lanovka v Německu a překonává převýšení asi 1100 metrů. Z kabiny se nám naskytl nečekaně působivý rozhled. Nacházíme se prakticky na okraji alpského pohoří a směrem na sever se rozkládá nížina. Z horní stanice, kde je stejně jako v údolí hezké počasí a ani moc nefouká, vyrážíme kolem půl šesté (zrovna když odjíždí lanovka dolů, to nechápu, myslel jsem, že se jenom pokocháme a pak zase hurá do města! Ani jsme si nedali Schnitzel...). Turistická značená trasa – červená, protože jinou barvu tu neznají – vede prosluněným řídkým smrkovým lesem se spoustou borůvčí, avšak žádnými borůvkami. Obcházíme menší vrcholek a míjíme sedlo, kde se nachází dolní stanice lyžařského vleku. Se zájmem sledujeme seskok paraglidisty ze strmého svahu, ale radši si dáváme pozor, abychom za ním omylem nezahučeli.

Už jsme na nohou delší dobu, a tak nám následný výstup po kamenné pěšině mezi kosodřevinou chvilku trvá. Dojdeme tedy ještě k horní stanici vleku „Hochschlegel“ s kamennou zídkou a krásnou plošinkou, poblíž pak s dřevěným křížem a zábradlím, odkud je vidět do širého kraje. Jsme ve výšce nějakých 1680 metrů. Zůstáváme zde na noc. Po večeři ještě pozorujeme okolní úchvatnou scenérii; směrem k severovýchodu se hory rychle svažují do rozlehlé roviny, je vidět Bad Reichenhall a v dálce i Salzburg, vzdálený nějakých 30 km, jinak byly vidět různé blízké i vzdálené horské štíty. Skvělý byl západ slunce, který jsme si vychutnali zachumlaní do několika svrchních vrstev, jelikož se stačilo dost ochladit. Budíky jsme nařídili na těžko uvěřitelných 8 hodin, co myslíte, zvládneme to?:-)

Neděle 26. srpna

Prohlížet fotky z tohoto dne. Jít na další den nebo začátek stránky

Ráno nakonec dopadlo poněkud jinak. Pochopitelně jsme se nevykopali dřív, než začali nejčilejší bavorští turisté zdolávat kleč a zákruty na cestě od 2 kilometry vzdáleného hotelu u stanice lanovky. I hodina první jízdy lanovky byla již dávno za námi, a tak začínalo být kolem našich stanů postupně velmi rušno. O to víc, že jsme měli tu drzost spát přímo na cestě (ono to taky jinde nešlo). Posměšných, ale i udivených komentářů ohledně našeho ležení byli ušetřeni alespoň ti z nás, kteří neovládají němčinu. Ale když vám projde 20 cm vedle spacáku cizí noha v pohorce, není to dvakrát příjemný pocit ani tak. S postupujícím dopolednem přituhoval jak sluneční žár, tak nápor turistů řinoucích se směrem od lanovky. Nebudu radši zmiňovat čas, kdy se nám podařilo vyrazit (ani který člen výpravy ho byl příčinou...).

Naše cesta vedla mezi klečí po oblém hřebeni s mírným převýšením. Vyvrcholením byla kóta Karkopf, 1738 m. n. m., kde jsme se kochali pohledem střídavě do širého kraje a širé mapy. Kromě fotek jsme učinili i zápis do vrcholové knihy. Významným počinem bylo, že jsme konečně domluvili podobu naší budoucí trasy. Pohoříčko Lattengebirge, ve kterém jsme se nacházeli, neskýtalo více příležitostí k výstupu nebo aspoň přechodu hřebene, a tak bylo třeba pozvolna sejít do údolí. Městečko Ramsau, za nímž se pak rozkládal jakýsi národní park, bylo vzdáleno nějakých 10km. Park jsme chtěli projít údolím „Wimbachtal“, zakončeným sedlem ve vysoké nadmořské výšce, a následným sestupem do přívětivějších končin zpět na území Rakouska. Že je to nad naše síly, jsme zjišťovali postupně v průběhu trasy. První změnu přinesl již nastávající večer, kdy jsme rozbili tábor nějaké 4 km před plánovaným místem – což se bude opakovat každý den až do odjezdu z hor.

Sestup z Karkopfu se odehrával v nepříliš příznivých podmínkách alpského vysokohorského terénu, jež umocňoval i fakt, že během 2 kilometrů bylo potřeba klesnout o nějakých 500 výškových metrů. Bylo vedro, na nebi ani mráčku. Pěšina, klikatící se mezi neprůchodnými větvemi kosodřeviny, se tu a tam dotýkala okraje strmého srázu, na správném místě by se stačilo trochu více vyklonit a asi by to neskončilo nejlíp. Výhledy z těchto míst však byly úžasné, sem tam bylo možno na protějších štítech pozorovat, kterak byl celý horský masiv vyvrásněn a následně vystaven vlivům eroze. Člověk měl hory jako na dlani.

Vrápenec a Vendy kráčeli rychlými kroky kupředu, já a Zuzi jsme tolik nehnali, takže na nás museli občas čekat. Čas poněkud pokročil a vyhlíželi jsme místo na oběd, ale kde nic, tu nic. V půl čtvrté už nás to přestalo bavit a rozvalili jsme se na přímo na pěšině na jednom z mála stinných míst. Během sestupu jsme potkali snad jediného turistu, do těchto končin už se během jednoho dne dostane asi málokdo. „Vícedenní turistika“, jak ji známe u nás, zde zřejmě není zdaleka tak rozšířená – s bagáží na 6 dní jsme mezi lidmi budili značnou pozornost. Výsledkem však je, že množství spoře, ale jinak celkem spolehlivě značených a v mapách zakreslených cest je téměř nepoužívaných, zatímco na „hlavních tazích“ v blízkosti lanovek a přírodních pamětihodností není k hnutí.

Již tradiční zápas V+V s jejich úžasným komisárkem zakončil krátký šlofík a když sluníčko trochu polevilo, pokračovali jsme v sestupu. Náhoda tomu chtěla, že po cca 200 metrech jsme narazili na nádherné, až luxusní stinné místo v sedle, s výhledem na horské panoráma. Jako stvořené pro to dát něco k snědku. Škoda že ke druhému obědu už se mi nepodařilo nikoho přesvědčit…

Za sedlem začínal další drsný sestup po nezpevněné pěšině, kde nám pod nohama ujížděl písek a drobný štěrk. Ponořili jsme se pod hranici lesa. Na první zastávce šli Vráp s Vendy bez batohů obhlídnout okolí, protože podle mapy jsme měli být obklopeni zhruba tuctem pramenů s pitnou vodou. Já jsem šel kus šikmo po úpatí kopce, avšak bez úspěchu. Vendy s Vrápencem našli kus dál po cestě salaš s loučkou a hlavně zdrojem vody. Bylo dost sucho a v místech, kudy během vlhčích období proudí aspoň malé potůčky, byla k vidění jen vyschlá koryta. Na tyto poměry byl pramen u oné salaše neobyčejně silný a bylo štěstí, že jsme na něj narazili.

Původní plán sice počítal ještě s 1 až 2 hodinami pochodu lesem, to ale vzhledem k času a také únavě z absolvované trasy nepřipadalo v úvahu, navíc místo to bylo krásné, a tak jsme se rozhodli zde přespat. Tráva všude kolem byla spasená a v dálce jsme zaslechli cinkání kravského zvonce. Zalehli jsme brzo.

Pondělí 27. srpna

Prohlížet fotky z tohoto dne. Jít na další den nebo začátek stránky

Byl večer a bylo ráno, den třetí (pondělí). Mezi osmou a devátou jsme se postupně probouzeli. Bylo opět krásně. Umyli jsme se, nasnídali a v jedenáct vyrazili. Ano, čtete dobře, tak brzo se nám podařilo vyjít. Nevídáno, neslýcháno! Náš dnešní plán zahrnoval pozvolný sestup z masivu, průchod Ramsau (obec v údolí) a vstup do národního parku při hranicích s Rakouskem. Akorát zatím nebylo jasné, kterým údolím budeme stoupat – zda tím, kudy jezdí turistický autobus, nebo tím druhým, kde bychom museli po svých. Nechali jsme to prozíravě na pozdější úvahu.

Zatím jsme pochodovali klikatou vrstevnicovou pěšinou, již sem tam křižovalo vyschlé koryto nebo malý potůček. U jednoho z nich jsme zastavili na malé osvěžení, neboť teplota již povážlivě stoupala. Chvíli jsme zkoumali, kde by se dalo vykoupat. Pod námi však potok mizel kamsi do propasti, a tak jsme oželeli horskou tůňku a spokojili se s namočenými šátky kolem hlavy. Pěšina se počala svažovat, sestupovali jsme stinným smíšeným lesem mezi spadanými kmeny. S velkým dupotem kolem nás proběhl kamzík. Na rozcestí nedaleko osady Mordau přemýšlíme, co dál, nakonec popocházíme kousek k osadě s kýčovitým rozhledem a množstvím výletníků. Vůbec poprvé potkáváme pastviny, řádně obehnané elektrickým plotem. Pokračujeme po cyklostezce směrem do údolí, místo na oběd nacházíme až u informační tabule těsně nad hranicí zástavby, sevřeni mezi dvěma cestami. Před námi se vyzývavě tyčí holé štíty Berchtesgardener Alpen, po jejichž hřebenu probíhá hranice Východní říše (Österreich).

Kolemjdoucí turisté s chutí komentují náš zápas s obědem. Můj „norský chléb“, jakýsi celozrnný bochník chatrného chleba, se mi stačil za tři dny změnit v hromadu drobků. Namazat si na to cokoliv je úkol pro vrahy. Zlatá Šumava. Již předesílaná diskuse ohledně následujícího výstupu do Naturparku se rozběhla naplno. Nemá však cenu rozbírat detaily. Rozhodli jsme se, jak jinak, nechat se vyvézt autobusem od začátku až na konec na hranici s Rakouskem, nevěděli jsme však, kdy autobus jede a jestli vůbec. Vyrazili jsme do údolí, prošli farmou, pozdravili krávy a šli dále parkovou cestou s lavičkami, podél posekaných luk a udržovaných alejí. Zdejší obyvatelé zřejmě vědí, jak si zkrášlit svou krajinu. Poněkud se zatáhlo. V 16:45 dorážíme k silnici k zastávce autobusu a zjišťujeme, že nám poslední spoj ujel o několik minut.

Po chvíli dohadů pokračujeme po trase autobusu do údolí, na jehož začátku se rozkládá jezero Hintersee. Přilehlý Zauberwald (Kouzelný les) je cílem romantických procházek mnoha hostů zdejších luxusních hotelů, které jsou rozesety po celém pobřeží jezera. My jsme se rozvalili na jedné z mnoha volných laviček před vskutku typickou alpskou scenérií – kamení, modrozelená klidná voda, v dálce zelená luka s roubenými staveními a nad nimi strmé horské štíty a modrá obloha – a rozvinuli diskusi o všem možném, zejména však o našem dnešním noclehu. Dnešní den nám nevyšel zcela podle našich představ, nechtěli jsme večer skončit v údolí uprostřed civilizace. Předpokládali jsme, že Naturpark je přísně střeženým územím, a vcházet do něj nápadně v plné polní před zraky místních usedlíků tak nebylo nic, o co bychom stáli. Zauberwald byl spíše jakýsi neprůchodný smrkový prales. Údolí bylo obydlené, kam oko dohlédlo, a výstup v řádech stovek výškových metrů někam do divočiny nepřipadal vzhledem k času v úvahu. Neměli jsme vodu. Pomocí mobilního připojení na internet jsme zjišťovali odjezdy dalších autobusů, avšak bez výsledku.

Vyrazili jsme v 6 po kýčovité turistické stezce podél jezera. Hladinu čeřily nepočetné veslice a motorové čluny, tichou atmosféru dotvářela průzračná voda a na břehu kameny porostlé mechem. Zuzi kupuje zmrzlinu a pak už spěcháme dál k zastávce autobusu, kde nám hodný řidič vysvětlí, že nahoru jede až zítra, ale za to poměrně často, cca každou hodinu. Autobus je totiž kromě kola jediný způsob, jak se po silnici dostat z jednoho konce na druhý, neboli z našeho současného stanoviště k hranici s Rakouskem v sedle zvaném Hirschbichl. Na cca osmikilometrovou silnici vedoucí skrz park žádná auta nesmí.

Zešeřilo se a my svižně pokračujeme po silnici vstříc národnímu parku. Na jeho hranicích je parkoviště, mohutný plot, závora, zákaz vjezdu a informační tabule s nepřeberným množstvím piktogramů značících, co je v rezervaci zakázáno. Možná by stačilo, kdyby jen vyznačili, co se v tom národním parku dělat smí, ušetřili by si tak dost místa i práce.

Pořád jsme nevěděli, jestli máme nocleh v NP riskovat, ale jelikož už nebyla jiná možnost než jít dál, vyrazili jsme. Za plotem začínal poněkud prapodivný řídký les protkaný sítí pěších cest a s podivnou, až strašidelnou atmosférou. Nikde ani jedno místo, které by nebylo vidět na 500 metrů daleko. Nocleh se nám začínal komplikovat. Uhnuli jsme na cestu vedoucí po kraji rezervace a stočili se směrem zpět k Hintersee v naději, že nějaké místo k noclehu najdeme tam. Po pár kilometrech jsme došli až k silnici, kde končila rezervace a za níž začínalo po levé straně jezero, po pravé Zauberwald. Rozdělili jsme se a hledali místo na stany, až téměř ve tmě jsme se nacpali na jakýsi pahrbek uprostřed lesního porostu s vysokou trávou. Zuzi a Vendy došly s baterkami pro vodu, jediná dostupná byla ta z jezera, ale naštěstí nám po ní nic nebylo (co oči nevidí...). Já s Vrápencem jsme s bídou vztyčili stany. Na komfort jsme pro dnešek museli zapomenout. Něco jsme pojedli a rychle zalehli.

Úterý 28. srpna

Prohlížet fotky z tohoto dne. Jít na další den nebo začátek stránky

Úterní ráno bylo svědkem nečekaného rekordu, neboť se nám podařilo vstát už v 7 hodin. Rychle balíme, mizíme z lesa a na lavičce u břehu jezera vaříme čaj. Počasí se zhoršilo, je zima, hory zmizely v mlze. Autobus v 9:45 v pohodě stíháme (možná to bylo tím, že jsme původně chtěli stihnout předchozí spoj v 9:15...). Cestou na 2 km vzdálenou zastávku ještě potkáváme chlápka, který z lesní stezky uklízí vajgly. Zajímalo by mě, kolik % HDP se v Německu vynaloží na udržování pořádku...

V malém autobuse (cesta jedním směrem za 4.60 € /os.) se usadíme spolu s ostatními penzisty do pohodlných sedaček a užíváme si všech krás, jaké nám zdejší přírodní pamětihodnost o rozloze 210 km² může nabídnout. Místy musí bus překonat neuvěřitelné stoupání, což činí bez větších problémů. Na hranici s Rakouskem si řidič sám otevírá závoru a vjíždíme na malé parkoviště; zastávka Hirschbichl, konečná. Poblíž se krčí několik úhledných domků. Je stále zima a mlha, ale aspoň neprší. Zuzi dochází baterky ve foťáku, zbytek putování tedy fotí Vrápenec svým mobilem. Vyrážíme po asfaltce do hor, po chvíli zatáčíme na vedlejší širokou písčitou cestu, která začíná strmým výstupem, a dostáváme se nad hranici lesa mezi rozlehlé pastviny, pojmenované Kematen. Mlha se částečně trhá, a tak můžeme pohlédnout do údolí a na protější hřbet s impozantním vrcholem Hochkranz. Jdeme po úbočí strmého kopce a blízko jedné z farem zastavujeme na menší siestu. Ke slovu se dostávají bundy, mikiny a čepice, jelikož ani vítr zde není nejtišší.

Pastviny skončily a zašli jsme opět do lesa. Oběd jsme plánovali v údolí u „jezírka“ (které bylo ve skutečnosti jen sprostou nádrží vodní elektrárny, obehnanou ostnáčem). Mapa v těchto místech co do značení cest selhávala, a tak jsme si já a Zuzi trochu zašli. Shledali jsme se rovnou u nádrže, blízko níž jsme se následně naobědvali.

Přestože se sačilo připozdit, bavíme se ještě před odchodem stavěním hrází s písku a kamení v přilehlém korytě potoka. Pak již rázujeme po ukázkové zpevněné cestě, po níž se sem tam mihnou cyklisté. V jednom místě nás zarazí masivní sesuv půdy, který před nedávnem přetnul cestu v šířce zhruba 20 metrů a vzal s sebou množství stromů a kamení. Cesta je naštěstí již uvedena do nejlepšího pořádku (jsme přeci jen v Rakousku), ale práce to musela být ohromná. Cesta zatáčí do svahu a několik příštích kilometrů trávíme příkrým, leč rovnoměrným stoupáním. Začíná se kazit počasí, noříme se do oblak a blíží se bouřka.

Stačilo se již mohutně rozpršet, když jsme došli ke kamenné vaně s pramenem ledové vody. Zatímco jsme plnili naše veškeré láhve, bylo vidět, jak slejvák mění drobné potůčky v mohutné proudy bahnité vody. Šli jsme ještě kousek a před námi se otevřela náhorní planina, pokrytá ničím jiným než trávou. Jak terén v dáli ubíhal do kopce, byla vidět hranice lesa, který tuto obrovskou pastvinu obklopoval. Někde blízko jsme se chtěli zatábořit. Mapa v těchto místech nějak neseděla, zřejmě vinou nedávného kácení a rozšiřování pastvin. Silnice se stáčela okolo kopce do nedaleké osady Kallbrunnalm. V ohybu cesty jsme složili batohy a stali se středem pozornosti blízkého stáda krav. Jedna z nich chvilku se zaujetím olizovala Vrápencův batoh, ale ten jí zřejmě moc nešmakoval, a tak se spokojila se zvědavým očumováním nás ostatních. Stále zuřila bouřka a stačili jsme zcela promoknout. Po chvíli dohadů jsme sešli z cesty, přešli rozmoklou louku a ponořili se do lesa, stojícího na zajímavém vápencovém skalním útvaru. Ten byl tvořen množstvím koryt a průrev, hlubokých až metr, úzkých deset dvacet cm a uspořádaných poměrně pravidelně po spádnici svahu. Zřejmě přirozený důsledek vodní eroze, ale ještě nikdy jsem to neviděl. Naštěstí se toto kamenné podloží střídalo s běžnou lesní půdou, nyní již značně nasáklou deštěm. Na spaní se nám to tu příliš nezamlouvalo, ale po chvíli filozofování jsme to radši zapíchli pod dvěma mohutnými smrky.

Vrápenec a Vendy mají jako obvykle večeři v mžiku hotovou, Zuzi a já si nicméně dáváme záležet a rozbalujeme už od Prahy netrpělivě očekávané bramboráky s uzeným masem. Prášek made in Delvita máme, stačí jen smíchat s vodou, vyrobit placky a usmažit – ideální potrava zálesáka. Na pokličce sloužící coby pánev se však bílé těsto ne a ne udělat a přes vydatný přísun oleje dno postupem času na mnoha místech získává hnědavou až černou barvu. Jako obyčejně hospodaříme se značným přebytkem, takže těsta je obrovské množství. Experimenty s tenčí nebo naopak tlustší vrstvou těsta či oleje nevedou k úspěchu. Poté, co se mi podaří připálit i vysněné kostičky uzeného, vypínáme definitivně vařič a mizíme před deštěm do stanu. Jsme ulepení, těsto máme všude, kam se podíváš, a k tomu je všude cítit česnek. Pojídáme chuchvalce polosyrového těsta a doufáme, že nám přes noc nebude moc zle.

Středa 29. srpna

Prohlížet fotky z tohoto dne. Jít na další den nebo začátek stránky

Celou noc vydatně prší a stejné je i středeční ráno. Mlha zakrývá výhled na jakoukoli vzdálenost větší než 50 metrů. Není ani zima, ani příliš teplo. Náš autobus ze Salzburgu odjíždí ve čtvrtek (zítra) večer, stačí nám tedy zítra odpoledne chytit nějaký spoj z Weißbachu, jenž je od nás vzdálen jen několik hodin cesty. Pro dnešek nebyl stanoven bližší plán (což je dobře). Je proto splněn nutný předpoklad zahájení válecího dne č. 1 – „aspoň den volna míti budeš“. Do dvou se tedy válíme ve stanech a poté, zmoženi náročným programem, vymýšlíme ambiciózní plán: obejít nedaleké Dießbach-Stausee, vyjít údolím, odbočit na hřeben, vyškrábat se na Seehorn (2321 m.n.m.) a následě, pokud možno před setměním, sejít ke stanům, které se nacházely prakticky na úpatí zmíněné hory. To vše během 4 hodin. No, uznávám, že jsem to s odhadem času trochu přehnal (či spíš podehnal:-)

Sešli jsme na silnici. Jak jsem byl poučen, „Stausee“ neznamená jezero, nýbrž přehrada, ale to nevadí, bylo i tak na co se dívat. Po jeho (její) pravé straně jsme vešli do naturschutzgebietu Kalkochalpen, který na severní straně přiléhá k německému Nationalpark Berchtesgaden. Nad protější stranou přehrady se zdvíhaly stovky metrů vysoké skály. Naše cesta střídavě stoupala a klesala a sem tam nabídla pěkné výhledy na vodní plochu i jinam. Ovšem největší nádhera přišla teprve, když jsme minuli vzdutí a začali stoupat údolím. Zleva se připojil Dießbach s křišťálově průzračnou vodou, která v četných tůních přecházela do světle modrých až světle zelených odstínů. Ani malé vodopády neměly chybu. Zuzi zalitovala, že nemůže fotit, fotodokumentaci naštěstí máme díky Vrápencově mobilu. Dno bylo tvořeno malými bílými oblázky, a tak jsme se bavili házením žabek. Do koupele v pětistupňové (odhadem) vodě se nicméně nikomu moc nechtělo.

Údolí bylo nádherné, ale bylo půl šesté a nám bylo jasné, že do setmění se stihneme nanejvýš tak otočit a vrátit se přímou cestou zpět ke stanům. Seehorn jsme si nechali na naši příští návštěvu. Vzhledem k mlze by to asi takový zážitek stejně nebyl. (Mimochodem, vrchol je pojmenován podle menšího jezírka na jeho úpatí. To jezírko se jmenuje poněkud nelogicky Seehornsee. Dochází tak k zajímavé rekurzi, neboť kopec by se tak měl jmenovat spíše Seehornseehorn. Ale pak bychom museli jezero nazývat Seehornseehornsee...)

U pramene ještě nabíráme vodu a začíná další slejvák – během výletu jsme byli deště naštěstí ušetřeni. Trochu i hřmí, ale bouřka brzy odchází. Zalehneme v rekordním čase před devátou, dávajíce budíky na sedmou hodinu ranní.

Čtvrtek 30. srpna

Prohlížet fotky z tohoto dne. Jít na začátek stránky

Jak řekli, tak udělali. Mezi sedmou a osmou jsme již na nohou a v rychlosti balíme vše včetně mokrých stanů, které dostaly přes noc ještě pořádně zabrat. Ani během dopoledne déšť nepolevuje, a tak se balíme do bund, igelitů a ponč. Už jen navařit trochu čaje a v 9:30 stojíme na cestě, připraveni k sestupu do údolí. Míjíme Kallbrunnalm a kráčíme po pozvolně se svažující široké cestě. Vytrvalý déšť stačil z malých potůčků vytvořit horské veletoky hnědé barvy, razící si cestu lesem, loukami i meliorací po stranách cesty. Před osadou Pürzlbach dostáváme spásnou sms od Votápkových, kteří nám zjistili spojení do Salzburgu. Všude je mlha a jsme dost mokří. Na zastávku ve Weißbach bei Lofer dorážíme ve 12:30, tedy s luxusní hodinovou rezervu před příjezdem autobusu.

Cesta do Salzburgu ještě vede skrz Bad Reichenhall, kde sledujeme, jak se z malé sympatické horské říčky, u které jsme poprvé zastavovali, stala masa valící se hnědé hmoty. Do Salzburgu přijíždíme ve tři a ze všeho nejdříve míříme do důvěrně známé úschovny. Do odjezdu pražského autobusu ve 23:10 zbývá spousta času, který využijeme k opětovné návštěvě centra. Jídlo má však přednost, a tak Vrápenec, Vendy a Zuzi zakotví v BurgerKingu, zatímco já kupuji falafel v nádražním gyrosu. Samou radostí zapomenu zaplatit, a tak mě obsluha chvíli shání po nádraží, ale vše se naštěstí rychle vyřeší. V BK pak společně domlouváme další program.

Chceme se ještě malinko porozhlédnout po městě, ovšem jen co vyrazíme směrem k centru, pohltí nás nedaleké obří nákupní centrum. Vendy objevuje obchod Horsta Fuchse (nevím, jestli tam prodávají jeho osobní věci, zboží, které nabízí v TV, nebo něco jiného) a snaží se koupit nějaký suvenýr pro bráchu. Jinak nejvíc času asi strávíme v třípodlažním C&A. Po nákupu se Vrápenec a Vendy rozhodnou najít nějakou blízkou kavárnu, kde by přečkali zbytek večera. Já se Zuzi naopak vyrážíme do města, ještě jednou procházíme úzké uličky historického centra a objevujeme i Mozartův rodný dům. Jedná se nicméně o jiný dům než ten, kde bydlel a pracoval a kde má nyní muzeum a shop se suvenýry. Na cestě zpět si malinko zajdeme, a tak poznáváme i méně rušné a „méně osvětlené“ oblasti Salzburgu. Dlužno říci, že je to na každý pád nádherné město.

Vracíme se do kavárny naproti nádraží, kde sedí Vrápenec s Vendy a u vedlejšího stolu několik místních 16-letých spratků u piva. Než stačíme důkladně prodiskutovat českou vládu i problémy české justice, musíme jít zpět do úschovny a vyzvednout bagáž, abychom stihli dojít na zastávku autobusu za nádražím. Stíháme krásně, skoro mě i mrzelo, že je to taková nuda, žádný adrenalin a dobíhání, jak jsem se celý den těšil. Snad příště...

A to je vše. Cesta zpět sotva stojí za bližší popis. Bylo to super a příště bychom mohli zase někam vyrazit (možná dál, na více dní a ve více lidech:-).

Ahalbert

Fotky

Kromě malých fotek vložených do zápisu je zde následující fotoalbum. Byly do něj vybrány nejzajímavější fotky, které sledují puťák od začátku do konce.

V tomto albu je celkem 52 fotografií. Prohlížet od začátku »»

sobota 25. srpna 2007

Salzburg a Bad Reichenhall

Příjezd do Salzburgu, prohlídka města, Bad Reichenhall, Saalachsee a lanovka, Lattengebirge
Náhled fotografie č. 1 Náhled fotografie č. 2 Náhled fotografie č. 3 Náhled fotografie č. 4 Náhled fotografie č. 5 Náhled fotografie č. 6 Náhled fotografie č. 7 Náhled fotografie č. 8 Náhled fotografie č. 9 Náhled fotografie č. 10 Náhled fotografie č. 11 Náhled fotografie č. 12 Náhled fotografie č. 13 Náhled fotografie č. 14 Náhled fotografie č. 15 Náhled fotografie č. 16 Náhled fotografie č. 17 Náhled fotografie č. 18 Náhled fotografie č. 19
neděle 26. srpna 2007

Lattengebirge

Hřebenová cesta, vrchol Karkopf a sestup pod hranici lesa
Náhled fotografie č. 20 Náhled fotografie č. 21 Náhled fotografie č. 22 Náhled fotografie č. 23 Náhled fotografie č. 24 Náhled fotografie č. 25 Náhled fotografie č. 26 Náhled fotografie č. 27 Náhled fotografie č. 28
pondělí 27. srpna 2007

Lattengebirge

Cesta po úbočí do Ramsau, Zauberwald a Hintersee
Náhled fotografie č. 29 Náhled fotografie č. 30 Náhled fotografie č. 31 Náhled fotografie č. 32 Náhled fotografie č. 33 Náhled fotografie č. 34
úterý 28. srpna 2007

Nationalpark Berchtesgaden

Výjezd busem na hranice Rakouska, cesta přes pastviny Kematen
Náhled fotografie č. 35 Náhled fotografie č. 36 Náhled fotografie č. 37 Náhled fotografie č. 38 Náhled fotografie č. 39 Náhled fotografie č. 40 Náhled fotografie č. 41
středa 29. srpna 2007

Údolí Dießbachu

Výlet okolo přehrady a návštěva údolí Dießbachu
Náhled fotografie č. 42 Náhled fotografie č. 43 Náhled fotografie č. 44 Náhled fotografie č. 45 Náhled fotografie č. 46
čtvrtek 30. srpna 2007

Cesta z hor, Salzburg

Sestup z kopců do Weißbach bei Lofer, cesta zpět do Salzburgu a odjezd do Prahy
Náhled fotografie č. 47 Náhled fotografie č. 48 Náhled fotografie č. 49 Náhled fotografie č. 50 Náhled fotografie č. 51 Náhled fotografie č. 52

Vloženo 31. ledna 2008
Zobrazeno již 16109 fotek z tohoto alba.

Autorem této galerie je Mikoláš Volek (mikolas@volek.cz)
Ahalbertův matematický koutek http://ahalbert.vysehrad.org/